Sezóna lučního kvítí ze Staré Boleslavi, kde na ně slunce svítí je v  plném proudu 🌞

Prší a já sedím pod lampou a užívám si vůni vlhkého vzduchu, zvuk kapek, které bubnují do listů a parapetů, ach to je nádhera, přenádhera, nedá se to slovy popsat.
Stávám se jednou z kapek, po té párou která stoupá prostorem a znovu kapkou, stékám po okně na zem do trávy a ztrácím se v zemi,hromy  v dáli bublají a dotváří celkový obraz mého šťastného prožívání.
Konečně mohu být zachumlaná v dece s knížku a sama se sebou, nikam mě nežene pocit, že něco zanedbávám nebo mi uniká či mě sžírá výčitka svědomí že je  venku krásně.
Je to dovoleno, tedy dovolím si to, je to svoboda, absolutní bytí a radost  z přítomného okamžiku, kéž by ten pocit zůstal celý den, týden...💜💜💜💜💜co nejdéle 💜💜💜

Marie Gottfriedová: Koronavirus připravil učitele o mocenské nástroje, jako jsou známky nebo povinná docházka. V plné nahotě se ukázalo, jaká je naše role

7. června 2020 autor: redakce Rodiče vítáni

Koronavirus přinesl podněty a impulzy, které by neměly zapadnout. Vidím alespoň pět bodů k přemýšlení:

1.

Uplynulé “koronavirové” období nám zřetelně ukázalo naše role ve školních komunitách. Žák je ten, kolem kterého se vše točí, je to osoba, o kterou především jde, škola a učitelé jsou tu pro něho a mají hledat cesty, jak ho v pozitivním slova smyslu zasáhnout (ať už ve škole, nebo na dálku).

Učitel je ten, kdo doprovází. Ten, kdo motivuje, povzbuzuje. Ten, kdo za všech okolností podporuje, jde naproti a nezlomí nad nikým hůl. Zřetelně na tuto roli učitelů ukázala distanční výuka, ztratili jsme řadu „mocenských” nástrojů, jako jsou známky, povinná účast žáků ve výuce a jiné formy odměn a trestů, a v plné nahotě jsme mohli objevit, že naše role je služebná, nikoli mocenská.

2.

Strategické vzdělávací dokumenty jako je rámcový vzdělávací program, školní vzdělávací program nebo tematické plány jsou přesycené balastem. Příliš mnoho energie a času ve školách investujeme do věcí, které nejsou nosné a školu dělají nudnou a nezajímavou – přemíra encyklopedických informací, výčty, učení se zpaměti věcem bez souvislostí a bez souvztažnosti se životem.

Nyní jsme nuceni soustředit se na to podstatné, děláme pořádek, třídíme zrno od plev a balast necháváme stranou. Je to velmi ozdravný proces. Naše školství je dlouhodobě napadeno virem křečovité ztuhlosti, musel se však objevit zcela jiný virus, abychom tuto ztuhlost začali výrazněji vnímat.

3.

Zcela jednoznačně se rovněž ukázalo, jak je třeba posilovat a pěstovat spolupráci škol a rodičů. Rodiče, s jejichž vydatnou pomocí při distanční výuce žáků nyní školy počítaly a žádaly o ni, jsou za běžného chodu školy často odkazováni do role němých přísedících, od nichž se očekává, že se vždy přizpůsobí zvyklostem školy a její postupy budou akceptovat.

Je třeba vytvářet prostor pro větší aktivitu rodičů, vybízet je k vyjádření názoru a poskytování zpětné vazby. Je třeba přizvat je k určitým rozhodovacím procesům ve škole a nechat zaznít jejich hlas. Je třeba větší otevřenosti škol.

4.

Distanční výuka silně odhalila téma sebevzdělávání žáků. Je to jedna z nejdůležitějších dovedností, kterou by škola měla žáky vybavit – naučit se učit se. Umíme to? Nestrháváme my učitelé pořád příliš pozornost sami na sebe, místo abychom posilovali autonomii žáků a jejich vlastní zodpovědnost? Neprezentujeme a neservírujeme pořád příliš sami sebe (svůj předmět, své akcenty, své úhly pohledu), místo abychom dávali prostor žákům, abychom je vedli k poznání a osvojení jejich vlastního učebního stylu? Nečiníme žáky pořád příliš závislými na nás, místo abychom jim otevírali cestu k sebepoznání a celoživotnímu sebevzdělávání?

5.

Jasně se ukázalo, v čem jsou učitelé a prostředí školy nenahraditelní. Co nedostaneme do on-line vzdělávání, ani kdybychom byli opravdovými mistry v technologiích. Jde o živý partnerský vztah mezi učitelem a žákem, o jejich spolupráci a interakci tváří v tvář, bok po boku, jde o znalost jeden druhého, jde o chemii vztahu, v němž se odehrává vše podstatné, v němž může učitel inspirovat, motivovat, nadchnout, povzbudit, zásadním způsobem ovlivnit.

Učitelé, které si pamatujeme celý život, jsou ti, kteří nás lidsky zasáhli, dokázali v nás něco probudit, rozeznít, jsou to ti, s nimiž jsme měli živý vztah. A ve stejném duchu je nenahraditelná škola, v níž se žáci setkávají, spolupracují, komunikují, v jejichž společnosti poznávají sami sebe – opět prostřednictvím vzájemných vztahů. Toto je důvod, proč potřebujeme školu a učitele. A proto bychom právě na to měli v našich školách upřít pozornost, tomu bychom se měli věnovat.

Marie Gottfriedová vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Od roku 1999 působí v základní škole v Trmicích u Ústí nad Labem, od roku 2005 je její ředitelkou. V roce 2015 dostala ocenění Roma Spirit udělované těm, kteří se aktivně zasazují o zlepšení životních podmínek Romů a Cenu Alice Masarykové za úspěšnou realizaci inkluzivního vzdělávání.

Léto, krása, svoboda, láska ......jedém !!!!

Je nad mé chápání, proč tu neexistují tucty svobodných a šťastných škol v rukou tisícovek učitelů. Není k tomu zapotřebí žádného génia. Nevyžaduje to žádné nadlidské schopnosti, jen člověka, který nepotřebuje říkat ostatním, jak mají žít.

(A. S. Neill)