Školu, jak si jí mnozí z nás představujeme pro naše děti ........by měla být zdrojem lásky, přijetí
a inspirace, kam se děti těší, nikoliv budova kam se bojíme chodit, kde je nehostinné prostředí a cítíme se nepřijatí nebo jako blbci. To bych dětem moc přála. SM
Požádala jsem Jindřicha, zkušeného kolegu o jeho pohled na ideální školu budoucnosti.
Kde nalézt klíče k proměně české školy ?
Se vzděláváním, učením a školou je to zapeklitá věc. Každýtomu nějak rozumí, má na to nějaký názor. Kdekdo by do toho rád mluvil. Protože nakonec jsme se všichni se školou setkali a nějak ji známe. Jenomže je to řemeslo jako každé jiné. Potřebuje talent, vědomosti i erudici a dlouholeté zkušenosti. Současně předpokládá od učitele neustálý tah na branku, bezsyndromu vyhoření. To spíše hořet a zapalovat druhé.Současně vyžaduje od pedagoga upozadění a poskytováníprostoru a podněcování těch druhých. Porozumění teorii i praxi, velká míra osobnostních předpokladů, také jaksi příkladný život, protože jestli něco žáci od učitelů přebírají, tak je to jejich jednání v nejrůznějších situacích, zejména při řešení konfliktů. Mezi základní předpoklady úspěchu při vzdělávání žáků patří učitelův kredit v očích žáků.
Jak by měla vypadat proměna školy, tak aby je připravila do života?
Připravujeme děti na budoucnost, o které nic nevíme. My se ji už nedožijeme, naše děti ovšem ano. Co bychom je tedy měli naučit? S velkou pokorou z toho neznámého před námibychom jim měli vytvořit podmínky, aby se naučili dovednosti, které se hodí za každých okolností. Dovednosti jako umět komunikovat v nejrůznějších situacích v rodném i v cizím jazyce. Kompetence jako kriticky myslet, umět řešit problémy, umět si klást otázky, odhadovat možná řešení, vyznat se ve schématech a dokázat matematizovat situace kolem nás. Umět se postavit sám za sebe, požádat o pomoc, samostatně se rozhodnout. Také být empatický, dokázat se vžít do pocitů druhých, prokazovat soucit a laskavost. Dokázat si plánovat svůj čas uspořádat věci kolem sebe, umět se učit, mít vztah k celoživotnímu vzdělávání. Vyhledávat si informace, dokázat oddělit ty potřebné od balastních, aplikovat známé věci v nových situacích. Také být zručný, umět si spoustu věcí vyrobit, tvořit. Poznávat přírodu, vnímat její krásu, být pokorný před tím, co nás přesahuje.
Začíná to naplněním potřeby vztahu
Po dlouhých letech ve školství jsem došel k závěru, že nejdůležitějším úkolem v procesu učení na základní škole je zjistit: kdo jsem já? A jaké je mé místo v kolektivu dětí mezi ostatními spolužáky? K tomu, abych zjistil co nejvíce věcí o sobě, je důležité prostředí, ve kterém se nemusím ničeho bát, kde se nemusím skrývat, ale mohu otevřeně sdělovat své názory, emoce, které prožívám, postoje, které zastávám. Vlastně potřebuji, abych emoce mohl otevřeně sdělovat, projevit je, a následně se je naučil ovládnout, mít je ve své moci. A dále pochopit, že druzí nejsou stejní jako já, že mají na stejné věci jiné názory, prožívají trochu jiné emoce, zastávají odlišné postoje. Mám se je naučit přijímat, dokázat oceňovat různorodost. Pěstovat empatii, laskavost a soucit s druhými i se sebou samým.
Pokud mohu volně projevit své niterné pocity, pokud mohu žít v otevřeném prostředí, kde mě nikdo zbytečně nezraňuje a neochočuje, kde se mohu projevit jako svébytná bytost, pěstuji si přirozeně zdravou sebeúctu. Vím, že mě mají ostatní rádi bez toho, že bych se jim nějak podbízel a choval se podle jejich očekávání. V té chvíli mohu mít rád také sám sebe. Díky tomu žiji šťastný vnitřní život, zažívám úspěch. Mám také přirozenou potřebu nezraňovat zbytečně druhé, přijmout doporučená pravidla. Mám vnitřní motivaci chovat se zodpovědně, regulovat své jednání.
Mladší školní věk a puberta jsou tedy nejvhodnějším obdobím, kde mohu svou sebeúctu a seberegulaci zakládat a rozvíjet. Pokud se to z nejrůznějších důvodů nestane v rámci základní školy, je otázkou, kdy lze tuto fázi vývoje své osobnosti doplnit. Většinou se to už nedá v pozdějším věku beze zbytku dohnat. Člověk tak či onak v průběhu dalšího života strádá. Ať už je to malou sebeúctou, nízkým sebevědomím a strachem se nějak projevit, nebo naopak přehnaným sebevědomím, kterým se chybějící sebejistota maskuje. Případně se člověk z nedostatku sebeřízení a sebeovládání chová agresivně, to kvůli nedostatku soucitu.
Co by tedy škola měla změnit? Na co by se inovativní škola měla zaměřovat? Měla by celkově změnit své paradigma, proměnit to, co je pro ni nejdůležitější hodnotou. Přesunout svou pozornost ze zaměření na výkon k zaměření na vztahy. V bezpečném prostředí, v dobrých vztazích mezi žáky navzájem a v přátelském vztahu s dospělými, bez ohrožení ze špatné známky, z hodnocení vedeného z nadřazené pozice učitele, v takovém prostředí se i ten očekávaný výkon nakonecdostaví. Ale v tomto případě je již iniciován znovuobrozenou vnitřní motivací samotného žáka, který se opět začal učit ze své vnitřní potřeby, ze své vlastní zvídavosti. Učitel v této chvíli ustupuje do pozadí, stává se skutečně jen průvodcem žáka na šťastné cestě za poznáním.
Přebírání odpovědnosti za své učení – krok k vnitřní motivaci
Říká se, že škola vás nic nenaučí! Nenaučí, pokud nebudete sami chtít. To chtění by mělo ideálně vycházet z vaší vnitřní motivace. Vnitřního puzení se něco nového dozvědět, pochopit nějaký princip, přijít věci na kloub. Chuť se stále něco nového učit je člověku přirozeně daná. Máme ji od útlého dětství. Podle všeho je většina malých dětí geniálními umělci a velkými mysliteli. Bohužel tento dar, tuto schopnost začínají ztrácet vstupem do základní školy. Podle průzkumů v oblasti matematiky má téměř 80 % školáků při vstupu do 1. třídy předpoklady dobře uspět v matematice. Na konci první třídy je to zlomek z tohoto počtu. Proč tomu tak je?
Ve škole je málo otázek, a příliš mnoho hotových odpovědí a pouček, příliš mnoho instantních řešení, kde je pouze jediné to správné. Děti mají malou možnost se ptát, diskutovat o svých názorech a pohledech. Není tu žádné vzrušení a napětí, žádné dobrodružství a tajemno. Vše je předem dané a známé, stačí jen opakovat to, co je dětem předkládáno k věření. Děti samy nemají možnost si nové poznání ověřovat. Nemají možnost být v roli malých vědců a následovat jejich proces objevování. Takže časem ztratí svou přirozenou zvídavost a přestane je zajímat dopátrávat se pravdy. Pravda se zde očekává jen jedna. Ta napsaná ve školní učebnici, ta sdělovaná učitelem.
Co by měla škola dělat pro to, aby trestuhodně nemrhaladětskou kreativitou a zvídavostí? Co nejvíce následovat zájem žáka. Umožnit školákům, aby přicházeli se svými tématy, se svými otázkami, se svými poznatky o věcech kolem nás. Když žákům dopřejeme luxus zabývat se tím, co je skutečně zajímá, promyslíme, jak to skloubit v rámci školní třídy, přenecháme žákům aktivitu, předáme jim tak trochu školu, nahlédneme, že v konečném důsledku nevynecháme nic z toho, co se mají naučit podle státní zakázky, která je představována rámcovým vzdělávacím programem pro základní školu.
Jak to funguje? Pokud v rámci školního vyučování přijdetejako učitel s jakýmkoliv tématem, například o atomovém reaktoru, a vyzvete žáky, aby o něm řekli vše, co se jim vybaví, pak zjistíte, že třída dala dohromady veškeré informace, které jste plánovali v rámci hodiny „probrat“. Nic tam nechybí. Zato je tam bohatství mnoha nejasností, rozporů, neuvěřitelných věcí, záhad, které přímo vybízejí, aby se jimižáci dále zabývali, aby jim přišli na kloub. Heuréka! Je tady znovunalezená vnitřní motivace. Cesta k ní ovšem není jednoduchá, protože tak, jak dlouho jsme ji ztráceli, protože jsme ji ve škole neumožňovali, tolik je potřeba času ji opět nastartovat.
Předpokladem pro badatelský přístup ve škole je možnost žáků dělat chyby. A nebýt za to nijak trestán, např. špatnou známkou. To se lehko deklaruje, ale hůře realizuje. Jsme bohužel příliš zaměření na to, že chyba je něco nepatřičného. Jsme zvyklí, že se pro chybu dočkáme posměchu okolí, že za chybu nebudeme chválení. Přitom chyba nám ukazuje plasticky, jakou cestou se už nemáme dávat, a naznačuje další žádoucí pohyb. Traduje se, že při vynálezu žárovky se to 999 krát nepovedlo. Edison uspěl až na tisící pokus. Sám to komentoval slovy, že vynález žárovky je proces o tisíci krocích…
Hodnocení, které formuje a posouvá žákovo učení
Zkoumáme-li, kdo dokáže umožnit dětem zažívat dobré vztahy s vrstevníky i s dospělými ve školním společenství, kdo dokáže přivést děti k aktivnímu učení, kde se žáci stávají jeho vlastníky, docházíme určitě k závěru, že je to ten učitel, který v každé chvíli ví, co dělá. Je mu jasné, k jakému cíli spolu s žáky kráčí, jaké dopady má aktivita, kterou naplánoval. Je mu jasné, jak se nepatrným důrazem na jiný aspekt zvolené činnosti zásadně změní její specifický účinek na žákovo učení.
Volit cíle, plánovat k tomu vhodné učební možnosti a vyhodnocovat dosažené výsledky má učitel ideálně spolu s žáky. Je totiž důležité, aby žáci mohli mluvit nejen do toho, co se budou učit, ale také aby společně s učitelem plánovali konečný cíl i cestu k němu. Je důležité, aby spolu s učitelem popsali, jak vypadá dobře odvedená práce, která vedla k cíli. Co dělá a vyjadřuje žák, který do cíle došel. Když žák dobře rozumí kritériím, podle kterých se pozná, že došel k cíli, když se na jejich formulaci sám podílel, dokáže je zvnitřnit, což mu pomáhá při motivování zapojit se do práce, a také je mu jasné, jak má postupovat. Jeho učení je efektivní, postupuje rychle dopředu.
Co by škola měla dělat pro to, aby žákovi ukazovala, jak to vypadá s jeho učením? Měla by odložit hodnocení žáka z pozice někoho chytřejšího, z pozice učitele. Nikdo není rád hodnocen. Pokud je hodnocení negativní, cítí se nepříjemně, nepatřičně, trapně. Pokud je hodnocení pozitivní, nevěří, že je míněno vážně. Ani v případě, že sami někoho hodnotíme, necítíme se komfortně. Nechceme ublížit, současně bychom rádi popsali také to, co se nepodařilo. Cesta z této pasti je v tom, že nebudeme hodnotit učení žáka, ale popíšeme mu, kam doposud došel a jaký další krok má učinit? On při tom bude z tohoto popisu těžit. Mapuje si současnou situaci a plánuje si další postup při učení. Hodnocení slouží k jeho učení.
Vzájemná důvěra jako nutná podmínka úspěchu pro každého žáka
Co všechno tedy pomáhá k tomu, aby se žák v každé chvíli učil, jak jen to je možné? Podle analýzy školských systémů ve světě, které v poslední době zaznamenaly úspěch, se úspěšné školy zaměřovaly na několik důležitých strategií. Na předním místě je to péče o dobré vztahy mezi učitelem a žákem i žáky mezi sebou. Následuje poskytování zpětné vazby bezprostředně při učení žáka, a to ve formativní funkci, která usměrňuje další žákův postup. A také na to, že učitel učí žáky přímo, jak se efektivně učit, jak si dělat studijní výpisky, jak poznat svůj studijní a komunikační profil, své silné stránky, o které se žák může při učení a komunikaci opřít.
Pomáhá také to, že učitel zadává úkol y pro skupinovou práci, při které žáci mohou o všem diskutovat a tím si tříbit své názory, získávat zpětnou vazbu, jak tomu kterému problému rozumějí. Nebo to, že se mohou učit jeden od druhého ve skupinách, které jsou věkově smíšené. Spolužák mnohdy vysvětlí učivo srozumitelnějším jazykem, než to dokáže dospělý. Žákům velmi prospívají pro dobré učení různé grafické organizéry, jak např. myšlenkové mapy a mapy učebního pokroku.
Podmínkou pro to, aby učitelé přistupovali k žákům partnersky a poskytovali jim podpůrnou zpětnou vazbu, je to, že jim samým je poskytována ze strany vedení školy formativní zpětná vazba nekontrolního charakteru. V tom případě také mohou sami experimentovat a chybovat při zavádění inovací do své výuky bez nebezpečí, že za to budou kritizováni. Sami respektování, mohou respekt poskytovat svým žákům. Jsou připraveni podpořit je také tím, že od nich mají vysoká očekávání. To znamená, že věří, že žáci dokáží zadaný úkol naplnit. Kdesi jsem četl moudrost, že každý žák ví víc, než si myslí, že ví, a víc, než si jeho učitel myslí, že ví…
Ve vzájemné důvěře je podle mého názoru klíč odemykající dveře k proměně našich škol tak, aby ještě lépe sloužilydětem, co by „dílny lidskosti“. Je důležité poskytnout důvěrudětem, že nejlépe vědí, co je pro ně dobré. Dát důvěru škole, že povede děti podle svých nejlepších schopností a možností. Ponechat důvěru rodičům, že jsou nejlepšími odborníky na své dítě. Ze spolupráce všech tří aktérů školního života má pak nejvíce profitovat dítě.
__________________________________________________
Autor je od 1. 9. 2020 ředitelem soukromé Základní školy Otevřeno v Benátkách nad Jizerou. Před tím působil jako ředitel veřejné Základní školy T. G. Masaryka Poděbrady a založil soukromou Základní školu JEDNA RADOST Poděbrady. Spolupracuje jako mentor společnosti JOB – inovace ve vzdělávání, dále jako lektor programu Čtením a psaní ke kritickému myšlení a jako videotrenér v rámci společnosti SPIN – VTI. Je zapojen v projektu EduZměna na Kutnohorsku, kde provází několik škol.
Spolu s týmem Základní školy Otevřeno realizuje strategie školního vzdělávacího programu Šťastná cesta za poznáním, který se zaměřuje na vytváření bezpečného a harmonického prostředí pro všestranný osobnostní rozvoj dětí i dospělých.
„Vnější znaky“ školy:
Základní škola Otevřeno z.ú. je školou s prvním i druhým stupněm zapsanou v rejstříku škol MŠMT. Naplňuje stejné povinné výstupy i další zadání jako veřejné státní školy. Výuka je organizována v trojročích, aby se žáci mohli učit také od sebe navzájem. Probíhá v 1,5 hodinových blocích, často formou projektového vyučování a také v přírodě, v autentickém prostředí. Každý den se zahajuje na společném ranním kruhu v 9:00 hod. Součástí školy je školní družina, školní klub se zájmovými útvary, školní výdejna.
Motorem pro učení dětí i dospělých je přirozená vnitřní touha poznávat a vzdělávat se. Děti v partnerském a respektujícím vztahu se aktivně zapojují do chodu školy. Pravidla soužití vychází ze společné diskuse učitelů a žáků, která probíhá na školním sněmu. V maximální možné míře jsou v hodině dva pedagogové, učí v tandemu. Škola pořádá "tripartity" - dítětem aktivně ovlivněná setkání se svými rodiči a učitelem nad svým školním vzděláváním. Vítaná je také přítomnost a participace rodičů.
