sobota 23. ledna 2021

Být jako Amundsen v Podkrkonoší v lednu je možné, i když zcela vzácné 💙



 

pondělí 23. listopadu 2020

Školu, jak si jí mnozí z nás představujeme pro naše děti  ........by měla být zdrojem lásky, přijetí 

 a inspirace, kam se děti těší, nikoliv budova kam se bojíme chodit, kde je nehostinné prostředí a cítíme se nepřijatí nebo jako blbci. To bych dětem moc přála. SM

Požádala jsem Jindřicha, zkušeného kolegu o jeho pohled na ideální školu budoucnosti.


Kde nalézt klíče k proměně české školy ?

Se vzděláváním, učením a školou je to zapeklitá věc. Každýtomu nějak rozumí, má na to nějaký názor. Kdekdo by do toho rád mluvil. Protože nakonec jsme se všichni se školou setkali a nějak ji známe. Jenomže je to řemeslo jako každé jiné. Potřebuje talent, vědomosti i erudici a dlouholeté zkušenosti. Současně předpokládá od učitele neustálý tah na branku, bezsyndromu vyhoření. To spíše hořet a zapalovat druhé.Současně vyžaduje od pedagoga upozadění a poskytováníprostoru a podněcování těch druhých. Porozumění teorii i praxi, velká míra osobnostních předpokladů, také jaksi příkladný život, protože jestli něco žáci od učitelů přebírají, tak je to jejich jednání v nejrůznějších situacích, zejména při řešení konfliktů. Mezi základní předpoklady úspěchu při vzdělávání žáků patří učitelův kredit v očích žáků.

Jak by měla vypadat proměna školy, tak aby je připravila do života?

Připravujeme děti na budoucnost, o které nic nevíme. My se ji už nedožijeme, naše děti ovšem ano. Co bychom je tedy měli naučit? S velkou pokorou z toho neznámého před námibychom jim měli vytvořit podmínky, aby se naučili dovednosti, které se hodí za každých okolností. Dovednosti jako umět komunikovat v nejrůznějších situacích v rodném i v cizím jazyceKompetence jako kriticky myslet, umět řešit problémy, umět si klást otázky, odhadovat možná řešení, vyznat se ve schématech a dokázat matematizovat situace kolem nás. Umět se postavit sám za sebe, požádat o pomoc, samostatně se rozhodnout. Také být empatický, dokázat se vžít do pocitů druhých, prokazovat soucit a laskavost. Dokázat si plánovat svůj čas uspořádat věci kolem sebe, umět se učit, mít vztah k celoživotnímu vzdělávání. Vyhledávat si informace, dokázat oddělit ty potřebné od balastních, aplikovat známé věci v nových situacích. Také být zručný, umět si spoustu věcí vyrobit, tvořit. Poznávat přírodu, vnímat její krásu, být pokorný před tím, co nás přesahuje

Začíná to naplněním potřeby vztahu

Po dlouhých letech ve školství jsem došel k závěru, že nejdůležitějším úkolem v procesu učení na základní škole je zjistit: kdo jsem já? A jaké je mé místo v kolektivu dětí mezi ostatními spolužáky? K tomu, abych zjistil co nejvíce věcí o sobě, je důležité prostředí, ve kterém se nemusím ničeho bát, kde se nemusím skrývat, ale mohu otevřeně sdělovat své názory, emoce, které prožívám, postoje, které zastávám. Vlastně potřebuji, abych emoce mohl otevřeně sdělovat, projevit je, a následně se je naučil ovládnout, mít je ve své moci. A dále pochopit, že druzí nejsou stejní jako já, že mají na stejné věci jiné názory, prožívají trochu jiné emoce, zastávají odlišné postoje. Mám se je naučit přijímatdokázat oceňovat různorodost. Pěstovat empatii, laskavost a soucit s druhými i se sebou samým.

Pokud mohu volně projevit své niterné pocity, pokud mohu žít v otevřeném prostředí, kde mě nikdo zbytečně nezraňuje a neochočuje, kde se mohu projevit jako svébytná bytost, pěstuji si přirozeně zdravou sebeúctu. Vím, že mě mají ostatní rádi bez toho, že bych se jim nějak podbízel a choval se podle jejich očekávání. V té chvíli mohu mít rád také sám sebe. Díky tomu žiji šťastný vnitřní život, zažívám úspěch. Mám také přirozenou potřebu nezraňovat zbytečně druhé, přijmout doporučená pravidla. Mám vnitřní motivaci chovat se zodpovědně, regulovat své jednání. 

Mladší školní věk a puberta jsou tedy nejvhodnějším obdobím, kde mohu svou sebeúctu a seberegulaci zakládat a rozvíjet. Pokud se to z nejrůznějších důvodů nestane v rámci základní školy, je otázkou, kdy lze tuto fázi vývoje své osobnosti doplnit. Většinou se to už nedá v pozdějším věku beze zbytku dohnat. Člověk tak či onak v průběhu dalšího života strádá. Ať už je to malou sebeúctou, nízkým sebevědomím a strachem se nějak projevit, nebo naopak přehnaným sebevědomím, kterým se chybějící sebejistota maskuje. Případně se člověk z nedostatku sebeřízení a sebeovládání chová agresivně, to kvůli nedostatku soucitu.

Co by tedy škola měla změnit? Na co by se inovativní škola měla zaměřovat? Měla by celkově změnit své paradigma, proměnit to, co je pro ni nejdůležitější hodnotou. Přesunout svou pozornost ze zaměření na výkon k zaměření na vztahy. V bezpečném prostředí, v dobrých vztazích mezi žáky navzájem a v přátelském vztahu s dospělými, bez ohrožení ze špatné známky, z hodnocení vedeného z nadřazené pozice učitele, v takovém prostředí se i ten očekávaný výkon nakonecdostaví. Ale v tomto případě je již iniciován znovuobrozenou vnitřní motivací samotného žáka, který se opět začal učit ze své vnitřní potřeby, ze své vlastní zvídavosti. Učitel v této chvíli ustupuje do pozadí, stává se skutečně jen průvodcem žáka na šťastné cestě za poznáním.

Přebírání odpovědnosti za své učení – krok k vnitřní motivaci

Říká se, že škola vás nic nenaučí! Nenaučí, pokud nebudete sami chtít. To chtění by mělo ideálně vycházet z vaší vnitřní motivace. Vnitřního puzení se něco nového dozvědět, pochopit nějaký princip, přijít věci na kloub. Chuť se stále něco nového učit je člověku přirozeně daná. Máme ji od útlého dětství. Podle všeho je většina malých dětí geniálními umělci a velkými mysliteli. Bohužel tento dar, tuto schopnost začínají ztrácet vstupem do základní školy. Podle průzkumů v oblasti matematiky má téměř 80 % školáků při vstupu do 1. třídy předpoklady dobře uspět v matematice. Na konci první třídy je to zlomek z tohoto počtu. Proč tomu tak je? 

Ve škole je málo otázek, a příliš mnoho hotových odpovědí a pouček, příliš mnoho instantních řešení, kde je pouze jediné to správné. Děti mají malou možnost se ptát, diskutovat o svých názorech a pohledech. Není tu žádné vzrušení a napětí, žádné dobrodružství a tajemno. Vše je předem dané a známé, stačí jen opakovat to, co je dětem předkládáno k věření. Děti samy nemají možnost si nové poznání ověřovat. Nemají možnost být v roli malých vědců a následovat jejich proces objevování. Takže časem ztratí svou přirozenou zvídavost a přestane je zajímat dopátrávat se pravdy. Pravda se zde očekává jen jedna. Ta napsaná ve školní učebnici, ta sdělovaná učitelem.

Co by měla škola dělat pro to, aby trestuhodně nemrhaladětskou kreativitou a zvídavostí? Co nejvíce následovat zájem žáka. Umožnit školákům, aby přicházeli se svými tématy, se svými otázkami, se svými poznatky o věcech kolem nás. Když žákům dopřejeme luxus zabývat se tím, co je skutečně zajímá, promyslíme, jak to skloubit v rámci školní třídy, přenecháme žákům aktivitu, předáme jim tak trochu školu, nahlédneme, že v konečném důsledku nevynecháme nic z toho, co se mají naučit podle státní zakázky, která je představována rámcovým vzdělávacím programem pro základní školu. 

Jak to funguje? Pokud v rámci školního vyučování přijdetejako učitel s jakýmkoliv tématem, například o atomovém reaktoru, a vyzvete žáky, aby o něm řekli vše, co se jim vybaví, pak zjistíte, že třída dala dohromady veškeré informace, které jste plánovali v rámci hodiny „probrat“. Nic tam nechybí. Zato je tam bohatství mnoha nejasností, rozporů, neuvěřitelných věcí, záhad, které přímo vybízejí, aby se jimižáci dále zabývali, aby jim přišli na kloub. Heuréka! Je tady znovunalezená vnitřní motivace. Cesta k ní ovšem není jednoduchá, protože tak, jak dlouho jsme ji ztráceli, protože jsme ji ve škole neumožňovalitolik je potřeba času ji opět nastartovat.

Předpokladem pro badatelský přístup ve škole je možnost žáků dělat chyby. A nebýt za to nijak trestán, např. špatnou známkou. To se lehko deklaruje, ale hůře realizuje. Jsme bohužel příliš zaměření na to, že chyba je něco nepatřičného. Jsme zvyklí, že se pro chybu dočkáme posměchu okolí, že za chybu nebudeme chválení. Přitom chyba nám ukazuje plasticky, jakou cestou se už nemáme dávat, a naznačuje další žádoucí pohyb. Traduje se, že při vynálezu žárovky se to 999 krát nepovedlo. Edison uspěl až na tisící pokus. Sám to komentoval slovy, že vynález žárovky je proces o tisíci krocích…  

Hodnocení, které formuje a posouvá žákovo učení

Zkoumáme-li, kdo dokáže umožnit dětem zažívat dobré vztahy s vrstevníky i s dospělými ve školním společenství, kdo dokáže přivést děti k aktivnímu učení, kde se žáci stávají jeho vlastníky, docházíme určitě k závěru, že je to ten učitel, který v každé chvíli ví, co dělá. Je mu jasné, k jakému cíli spolu s žáky kráčí, jaké dopady má aktivita, kterou naplánoval. Je mu jasné, jak se nepatrným důrazem na jiný aspekt zvolené činnosti zásadně změní její specifický účinek na žákovo učení. 

Volit cíle, plánovat k tomu vhodné učební možnosti a vyhodnocovat dosažené výsledky má učitel ideálně spolu s žáky. Je totiž důležité, aby žáci mohli mluvit nejen do toho, co se budou učit, ale také aby společně s učitelem plánovali konečný cíl i cestu k němu. Je důležité, aby spolu s učitelem popsali, jak vypadá dobře odvedená práce, která vedla k cíli. Co dělá a vyjadřuje žák, který do cíle došel. Když žák dobře rozumí kritériím, podle kterých se pozná, že došel k cíli, když se na jejich formulaci sám podílel, dokáže je zvnitřnit, což mu pomáhá při motivování zapojit se do práce, a také je mu jasné, jak má postupovat. Jeho učení je efektivní, postupuje rychle dopředu. 

Co by škola měla dělat pro to, aby žákovi ukazovala, jak to vypadá s jeho učením? Měla by odložit hodnocení žáka z pozice někoho chytřejšího, z pozice učitele. Nikdo není rád hodnocen. Pokud je hodnocení negativní, cítí se nepříjemně, nepatřičně, trapně. Pokud je hodnocení pozitivní, nevěří, že je míněno vážně. Ani v případě, že sami někoho hodnotíme, necítíme se komfortně. Nechceme ublížit, současně bychom rádi popsali také to, co se nepodařilo. Cesta z této pasti je v tom, že nebudeme hodnotit učení žáka, ale popíšeme mu, kam doposud došel a jaký další krok má učinit? On při tom bude z tohoto popisu těžit. Mapuje si současnou situaci a plánuje si další postup při učení. Hodnocení slouží k jeho učení. 

Vzájemná důvěra jako nutná podmínka úspěchu pro každého žáka

Co všechno tedy pomáhá k tomu, aby se žák v každé chvíli učil, jak jen to je možné? Podle analýzy školských systémů ve světě, které v poslední době zaznamenaly úspěch, se úspěšné školy zaměřovaly na několik důležitých strategií. Na předním místě je to péče o dobré vztahy mezi učitelem a žákem i žáky mezi sebou. Následuje poskytování zpětné vazby bezprostředně při učení žáka, a to ve formativní funkci, která usměrňuje další žákův postup. A také na to, že učitel učí žáky přímo, jak se efektivně učit, jak si dělat studijní výpisky, jak poznat svůj studijní a komunikační profil, své silné stránky, o které se žák může při učení a komunikaci opřít. 

Pomáhá také to, že učitel zadává úkol y pro skupinovou práci, při které žáci mohou o všem diskutovat a tím si tříbit své názory, získávat zpětnou vazbu, jak tomu kterému problému rozumějí. Nebo to, že se mohou učit jeden od druhého ve skupinách, které jsou věkově smíšené. Spolužák mnohdy vysvětlí učivo srozumitelnějším jazykem, než to dokáže dospělý. Žákům velmi prospívají pro dobré učení různé grafické organizéry, jak např. myšlenkové mapy a mapy učebního pokroku. 

Podmínkou pro to, aby učitelé přistupovali k žákům partnersky a poskytovali jim podpůrnou zpětnou vazbu, je to, že jim samým je poskytována ze strany vedení školy formativní zpětná vazba nekontrolního charakteru. V tom případě také mohou sami experimentovat a chybovat při zavádění inovací do své výuky bez nebezpečí, že za to budou kritizováni. Sami respektování, mohou respekt poskytovat svým žákům. Jsou připraveni podpořit je také tím, že od nich mají vysoká očekávání. To znamená, že věří, že žáci dokáží zadaný úkol naplnit. Kdesi jsem četl moudrost, že každý žák ví víc, než si myslí, že ví, a víc, než si jeho učitel myslí, že ví…

Ve vzájemné důvěře je podle mého názoru klíč odemykající dveře k proměně našich škol tak, aby ještě lépe sloužilydětem, co by „dílny lidskosti“. Je důležité poskytnout důvěrudětem, že nejlépe vědí, co je pro ně dobré. Dát důvěru škole, že povede děti podle svých nejlepších schopností a možnostíPonechat důvěru rodičům, že jsou nejlepšími odborníky na své dítě. Ze spolupráce všech tří aktérů školního života má pak nejvíce profitovat dítě.

__________________________________________________

Autor je od 1. 9. 2020 ředitelem soukromé Základní školy Otevřeno v Benátkách nad Jizerou. Před tím působil jako ředitel veřejné Základní školy T. G. Masaryka Poděbrady a založil soukromou Základní školu JEDNA RADOST Poděbrady. Spolupracuje jako mentor společnosti JOB – inovace ve vzdělávání, dále jako lektor programu Čtením a psaní ke kritickému myšlení a jako videotrenér v rámci společnosti SPIN – VTI. Je zapojen v projektu EduZměna na Kutnohorsku, kde provází několik škol.

Spolu s týmem Základní školy Otevřeno realizuje strategie školního vzdělávacího programu Šťastná cesta za poznáním, který se zaměřuje na vytváření bezpečného a harmonického prostředí pro všestranný osobnostní rozvoj dětí i dospělých.

„Vnější znaky“ školy: 

Základní škola Otevřeno z.ú. je školou s prvním i druhým stupněm zapsanou v rejstříku škol MŠMT. Naplňuje stejné povinné výstupy i další zadání jako veřejné státní školy. Výuka je organizována v trojročích, aby se žáci mohli učit také od sebe navzájem. Probíhá v 1,5 hodinových blocích, často formou projektového vyučování a také v přírodě, v autentickém prostředí. Každý den se zahajuje na společném ranním kruhu v 9:00 hod. Součástí školy je školní družinaškolní klub se zájmovými útvary, školní výdejna.

Motorem pro učení dětí i dospělých je přirozená vnitřní touha poznávat a vzdělávat se. Děti v partnerském a respektujícím vztahu se aktivně zapojují do chodu školy. Pravidla soužití vychází ze společné diskuse učitelů a žáků, která probíhá na školním sněmu. V maximální možné míře jsou v hodině dva pedagogové, učí v tandemu. Škola pořádá "tripartity" - dítětem aktivně ovlivněná setkání se svými rodiči a učitelem nad svým školním vzděláváním. Vítaná je také přítomnost a participace rodičů.

sobota 7. listopadu 2020

 

Dobrý učitel si hraje! O tom, jak ve Švédsku vznikla intuitivní pedagogika a proč si ji oblíbili zrovna Češi

Spousta rodičů říká „já děti vychovávám intuitivně“. Najde se i dost učitelů, kteří chtějí učit „intuitivně“. To ale může znamenat pokaždé něco jiného. A pak je tu hnutí na poli výchovy a vzdělávání, které má intuici přímo v názvu. Intuitivní pedagogika neboli intuitivka, jak se tomuto směru říká v Česku, patří do rodiny vzdělávacích alternativ, jako jsou montessori nebo waldorfská škola. Je ale jejich daleko mladší sestrou (nebo neteří?). Na počátku stál švédský hudebník a pedagog Pär Ahlbom, ročník 1932. Do jeho experimentální školy Solvik (Sluneční záliv), kterou s kolegy a spřízněnými dušemi založil v přírodě na jihu Švédska, pravidelně jezdí i zahraniční návštěvníci, a hrají tam „intuitivní” hry. Nejpočetnější skupinou jsou Češi.

Pozorní čtenáři těchto stránek už „intuitivní pedagogiku“, tento švédský vzdělávací koncept, který se začal rodit před půl stoletím, trochu znají. Vyšel tu rozhovor s jejím zakladatelem Pärem Ahlbomem, s lektorem workshopů intuitivky Dieterem Schwartzem, i reportáž z jednoho letního seminářeV tomto článku bych rád popsal školu Solvik, a jak to všechno začalo.

Intuitivní pedagogiku začali na konci šedesátých let vymýšlet waldorfští učitelé, kteří se cítili příliš svázáni tradicí a schématem waldorfské školy. Tito rebelští učitelé zatoužili po větší svobodě, chtěli do práce s dětmi vnést vlastní prožitek a více improvizace. Nejvýraznějším i nejstarším z nich byl Pär Ahlbom. Geniální hudebník, skladatel a improvizátor, kterému bylo v době založení jeho školy kolem čtyřiceti. Pär působil jako učitel hudební výchovy a lektor učitelů na waldorfském semináři. Na učitelském semináři se kolem něj postupně vytvořila menší komunita podobně založených lidí, kteří se pak stali jádrem učitelského sboru v Solviku, škole, kterou založil v přírodě a pojmenoval “Sluneční záliv”.

Především zvládnout sám sebe
Intuitivní pedagogika klade ohromný důraz na seberozvoj dospělých. Daleko víc než na samotnou práci s dětmi, která je konec konců výsostnou doménou každého učitele nebo rodiče. Na intuitivce vám neřeknou, co a jak učit. Ale panuje tam shoda na tom, že kondice dítěte se odvíjí od kondice dospělého. Učitel či rodič, který nezvládá sám sebe, může přežvýkat desítky metod, a stejně to nebude moc platné.

V něčem má intuitivka blízko k technikám „mindfulness“. 

Snaží se vrátit moderního člověka do přítomnosti, naučit ho opět naplno vnímat přítomný okamžik a vlastní pocity teď a tady. Pozornost se přenáší z hlavy do těla, od přemýšlení k prožívání. A na to je dobrý prostředek hra. Hry jsou tu hlavním vzdělávacím nástrojem. Hry s paličkami, míči nebo třeba šátky. Hodně se běhá, přelézá a skáče. Maluje a zpívá. Nejčastěji jde o hry skupinové. Pokud děláme něco ve skupině, musíme být ve střehu, jsme součástí nějakého celku. Spouští to v nás různé obavy a komplexy nebo stud. Třeba když vám palička, kterou od někoho chytáte, spadne na zem. „Jsem tu zase za nešiku,“ možná nás napadne, a naše tělo se v napětí sevře. To je právě ten cenný moment, který nezažijete, když se vám něco daří hned od začátku.

Chybou se o sobě dozvíte nejvíc, tvrdí Pär Ahlbom. Spřátelme se se všemi emocemi, i těmi takzvaně negativními.

Pärova představa byla, že ve škole to bude vypadat jako při skupinové hudební improvizaci. Místo plánu se bude vycházet z momentální situace. Cílem vzdělávání je zažehnout v dítěti oheň tvořivosti. Je zřejmé, že pro Pära a kolegy není vzdělávání racionální záležitostí. Proto nemá smysl moc plánovat.

Oproti svobodným demokratickým školám, kde je také velmi volný režim a improvizuje se, je ale Solvik spíše komunita než soubor individualit, které musejí o svých zájmech vyjednávat a hlasovat. Živý organismus spíše než samosprávná instituce. Když mluvíme se zakladateli, cítíme duch lidí 60. a 70. let, je kolem nich aura „květinových dětí“.

Foto Silvie Lišková, nadšená účastnice workshopu: “Děti potřebují zažívat pořádek i chaos.” Čím víc míčů, tím větší entropie, která se opět může stát řádem…

Šokující…
Nejstarší žáci Pära Ahlboma, dnešní padesátníci, mi vyprávěli, že příchod tohoto učitele hudby do jejich třídy byl pro ně šokem. Byli zvyklí se v hodinách nazpaměť učit skladby a on přišel s tím, že mají improvizovat, že mají dělat hudbu sami ze sebe. Polovina třídy – byli to šesťáci – vůbec netušila, co se po nich chce. Dokonce jim to připadalo jako blbost, ztráta času. Někteří postupně tento názor změnili.

Pär Ahlbom: “Zpívání a hraní a tancování a malování jsou důležitější než čtení a psaní a počítání. Přičemž čtení a psaní a počítání patří k těm nejdůležitějším věcem!

Možná je v tomto našem krásném novém světě něco špatně. A určitě se to týká vzdělávání. Odpočívání nebo dokonce lenošení jsou důležitější nebo přinejmenším stejně důležité jako píle a poslušnost. Píle a poslušnost mohou pramenit ze strachu a totálního přizpůsobení. Určovat si vlastní život je lepší než nechat si ho řídit někým jiným.

Zdravé sociální poměry je možné vybudovat jen na potřebě svobody jednotlivého člověka…”

Divadlo bylo dalším prvkem, kolem kterého se rozvíjelo Pärovo pojetí školy. Velká, celoškolní představení divadelních her, které sám napsal. Hra o Gilgamešovi, Vánoční a svatojánská hra. Poslední dvě se v Solviku hrají dodnes. Myslím, že Pärovi šlo o to, vzkřísit svatojánské slavnosti a napsat a sehrát divadlo, které by odráželo hlubší význam Ježíšova narození. Nesnáší mechanický, rutinérský přístup k životu.

Atraktivní pro Čechy
Škola Solvik, což znamená Sluneční záliv, stojí v přírodě, nedaleko od mořského břehu. Vlastníma rukama ji vybudovali její učitelé. Architektonický styl připomíná Gaudího. Vše je samozřejmě z přírodních materiálů, dřeva a hlíny.

Když se škola zakládala, byla ve Švédsku známým a i státem podporovaným experimentem. Postupně se na ni začali jezdit dívat i lidé ze zahraničí. Ale teprve před necelými dvaceti lety se začaly pořádat semináře intuitivní pedagogiky mimo Švédsko – v Holandsku, Německu či Finsku.

V tu chvíli se k hnutí přidává psycholožka Iris Johanssonová, od narození autistka. Její psychická konstituce ji vedla k velkému zájmu o emoce, snažila se pochopit, jak fungují ostatní lidé. Spolu s Pärem Ahlbomem zformulovali principy intuitivní pedagogiky. Návody, metodiky a licencované postupy se ale v intuitivce neuchytily. Což podle mě není na škodu.

Do České republiky jezdí Pär Ahlbom od roku 2010 (byl tu i loni v létě), občas se objeví i Merete Lovlie, spoluzakladatelka a dlouhodobá ředitelka Solviku. Workshopy dnes hlavně vedou jejich žáci, Dieter Schwartz, Peter Živý, Thomas Pedroli a Lukas König.

V současné době žije intuitivní pedagogika nejintenzivněji právě u nás, v České Republice. Proto i do Solviku jezdí nejvíc Čechů. Kdoví, co je tím důvodem. Kromě pár schopných a zapálených organizátorů, kteří tento směr objevili pro sebe a začali pořádat semináře v Česku, na tom má možná zásluhu i samotné založení Čechů, jejich nadprůměrná touha po spontánnosti a nesvázanosti a potřeba si hrát, v každém věku.

Pro mě je mimochodem velmi zajímavé pozorovat, jak pobyt v Solviku vždy promění moje děti. Ale o tom někdy příště…

P.K.

neděle 4. října 2020

 Dláto, dřevěné kladivo a lipové dřevo, to je moje!  

Ach ta vůně 😍 a dlabání několik hodin v lese je pro mne nový způsob relaxace🌞. 



čtvrtek 1. října 2020

Něco tak půvabného a přitom tak opravdového jsem dlouho neviděla🧡animovaná tvorba pro dospělé je pro mne novým způsobem artového prožívání 🧡

CESKATELEVIZE.CZ
Čiperná stařenka zůstala sama v opuštěném městečku. Francouzský animovaný film (2016). Režie Jean-François Laguionie (Ve francouzském znění s titulky)

pátek 25. září 2020

 Michael Reynolds není jen tak ledajaký architekt. Místo high-tech mrakodrapů nebo moderních železobetonových staveb totiž navrhuje domy z odpadků.

Je libo dům z plechovek od piva?

Reynolds staví své domy třeba z PET lahví, plechovek od piva, pneumatik, kelímků od jogurtů, plechů z aut, nápojových kartonů nebo igelitových tašek. Provozní náklady všech těchto staveb jsou téměř nulové. Stejně tak jejich dopad na životní prostředí je také skoro minimální. Energii, kterou stavby disponují, jim dodává buď vítr, nebo slunce, samy recyklují a filtrují vodu, mají vlastní zdroj tepla a kanalizaci. S nápadem budovat domy z odpadu přišel Reynolds vzápětí po ukončení vysoké školy. Hlavní motivací mu byly články o vyhazování plechovek od piva a nadměrném kácení stromů, jež ho přivedly na myšlenku zkusit stavět z toho, čeho je přebytek – tedy například z plechovek od piva.

Soběstačnost na prvním místě

Michael Reynolds začal první stavby z odpadků budovat uprostřed pouště v americkém státě Nové Mexiko. Kde se však jeho know-how hodí nejvíce, jsou oblasti postižené nějakou přírodní katastrofou. Podle Reynoldse jsou zkušenosti z těchto oblastí nesmírně důležité, protože právě zde se může lidstvo naučit, jak řešit problémy, které jednou mohou nastat na celém světě v případě, že dojde k vyčerpání neobnovitelných zásob energie. Předností Reynoldsových domů je především to, že nejsou napojeny na žádné inženýrské sítě a všechny úkony, jako je výroba elektřiny, topení či čištění odpadních vod, zastanou samy. Soběstačné domy z odpadků tak Reynolds naučil stavět obyvatele Mexika nebo Hondurasu, zavítal i na Andamany, jež v roce 2005 ochromila tsunami. Do oblastí, které často postihuje zemětřesení, se zase výborně hodí právě domy vyrobené ze starých pneumatik. Ty jsou totiž pružné, takže dům, který je z nich postaven, při otřesech země nepraská jako betonová stavba. Pneumatiky na stavbu jsou plněny hlínou, která má izolační vlastnosti. V domě z odpadků se tak dá bydlet uprostřed pouště i v chladnějších podmínkách střední Evropy. Reynolds také pracuje na stavbě patrových energeticky soběstačných domů. Jeden z experimentálních patrových domů vznikl také v České republice.

zemelod

Zeměloď model global (zdroj: wikipedia.com)

Zeměloď máme i v naší kotlině

Reynolds svoje experimentální domy nazývá zemělodě a jedna taková vyrostla i poblíž města Sázava ve středních Čechách. Oficiálně se jmenuje Zeměnka a jedná se o první stavbu tohoto typu ve střední Evropě vůbec. Za její stavbou stojí kromě Michaela Reynoldse spolek Zeměloď, který založili výtvarnice a překladatelka Margarita Manev, Martin Pruška a designérka Pavla Furmánková. Zeměnka začala růst v květnu 2012, kdy byl položen základní kámen, v tomto případě tedy spíše základové pneumatiky plněné hlínou. Na stavbě se podíleli studenti z celého světa, finance šly z kapes spolku a také z fundraisingu. Pokud vás zajímá, jak život v takové stavbě vypadá, není nic jednoduššího, než se do Sedliště u Sázavy vydat a prohlédnout si všechno na vlastní oči. Spolek pořádá exkurze po stavbě, ale také letní stavební dílny v délce trvání jednoho týdne, a příměstské tábory pro děti. I v zimě, kdy se stavět nedá, ale spolek nezahálí a věnuje se víkendovým seminářům.

dum-z-hliny

Zeměnka (zdroj:berounsky.denik.cz)

Místo hotelu se ubytovala v Zemělodi

Margarita Manev se s Reynoldsovými stavbami poprvé setkala v 80. letech, když s rodinou navštívila město Taos v Novém Mexiku. Místo klasického hotelu se tenkrát rozhodli pro bydlení v jedné ze zemělodí. Právě tady se poprvé setkala s „civilizovaným“ záchodem, který ke splachování využívá užitkovou a pitnou vodu a došlo jí, že by se jí mnohem líp žilo bez složenek za vodu a elektřinu, které doma v Evropě nacházela každý měsíc ve schránce. Velmi rychle se také přesvědčila, že život v těchto alternativních stavbách skutečně není o živoření. Stavby, které si samy vyrobí dostatek elektrické energie, dokonce využívají i moderní vymoženosti, jako je myčka nádobí nebo automatická pračka.

Nebýt otrokem ekonomiky

Funkčnost a soběstačnost domu je pro Michaela Reynoldse na prvním místě. Zdobit dům má podle něho cenu, až když se jeho obyvatel přesvědčí o tom, že je dokonale funkční. Ke stavění domů však Reynoldse nevedou jenom čistě ekologické pohnutky. Problémem je podle něho fakt, že si lidé nedokáží uvědomit, co potřebují a co ne, a stávají se otroky ekonomiky jen kvůli tomu, že neustále pracují, aby si mohli dovolit věci, které ve skutečnosti ani nepotřebují.

zemelod2

Zeměloď (zdroj:zivotbeznakladu.cz)

Byrokratické překážky

Dříve Reynoldsovi občas ztrpčovaly práci úřady. V USA mu dokonce na několik let odňali architektonickou licenci. Právě proto se vydal do rozvojových zemí, a po návratu do vlasti se mu povedlo nejen získat zpátky nejen licenci, ale také prosadit novelu stavebního zákona. Situace se dnes začíná obracet, mnoho zemí si začíná uvědomovat, že by Reynoldsův koncept soběstačných domů z odpadních materiálů mohl být tou správnou medicínou na jejich problémy. Příkladem může být třeba Japonsko, které je často postihováno zemětřeseními. Soběstačné domy z použitých pneumatik a jiných pružných materiálů, které odolávají nepříznivým tektonickým podmínkám, se tak zdají být pro Zemi vycházejícího slunce ideálním řešením.

Zdroje:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1267774-stavim-z-odpadu-protoze-je-vsude-rika-michael-reynolds
https://stavbaweb.dumabyt.cz/do-eska-pijede-architekt-odpadu-amerian-michael-reynolds-6123/clanek.html
https://www.topzine.cz/michael-reynolds-nechci-aby-mi-ekonomie-ridila-muj-svet
https://www.advojka.cz/archiv/2011/17/po-koupeli-nam-vlasy-zarily

Zdroj titulní fotografie: livingcircular.veolia.com