Příspěvek který po delší době sdílím určitě stojí za přečtení.
Já se k němu pravidelně navracím.
-------------------------------------
Duchovni zralost:

Zároveň s tím, jak člověk zraje v duchovním životě, snáze 

přijímá paradox, 

mnohem víc oceňuje dvojznačnosti života, jeho mnohé úrovně

 a neodmyslitelné konflikty. Rozvíjí si vědomí ironie života, 

metafory a humoru 

a schopnost obsáhnout celek s jeho krásou i ohavností v laskavosti srdce.

Zralé srdce není perfekcionistické: spočívá v soucitu naší bytosti, 

nikoliv v ideálech mysli. Neidealistická spiritualita neusiluje 

o dokonalý svět; nechce zdokonalit nás,

 naše těla, naše osobnosti. Nemá romantické představy o učitelích nebo 

osvícení, vycházející z představ o nesmírné čistotě nějaké zvláštní 

bytosti žijící 

neznámo kde. Necchce v duchovním životě něco získat nebo 

dosáhnout, chce pouze 

milovat 

a být svobodná. Zralá spiritualita vychází ze schopnosti neulpívat a milovat, 

otevřít své srdce všemu, co existuje. Bez ideálů srdce může proměnit utrpění 

a nedostatky, které v životě potkáváme, v cestu soucitu. V této neidealistické 

praxi může Bůh zářit dokonce i v jednání vycházejícím z nevědomosti

 a strachu a vyzvat nás, abychom žasli nad tajemstvím všeho, co existuje.

 Není v ní posuzování ani obviňování, protože nechceme zdokonalit svět, 

ale svoji lásku k tomu, co existuje na této zemi.

Druhou kvalitou zralé spirituality je laskavost. Je založena na základní 

představě sebepřijetí spíše než na vině, obviňování nebo studu

 za nevědomé jednání, 

jehož jsme se dopustili, nebo za strachy, které máme stále v sobě. Chápe, 

že otevření vyžaduje hřejivé slunce milující laskavosti. Je příliš snadné 

proměnit spiritualitu a náboženství v „neradostnou povinnost.“

V hlubokém sebepřijetí roste soucitné porozumění. Jde o to, abychom se 

s laskavostí dotkli mnoha částí nás samotných, které jsme dosud popírali, 

odmítali nebo izolovali. Zralá spiritualita je odrazem naší hluboké vděčnosti a schopnosti odpuštění.

Třetí kvalitou duchovní zralosti je trpělivost. pravá trpělivost nic nezískává ani neuchopuje, neusiluje o žádný výkon. Trpělivost ná umožňuje otveřít se tomu,

 co leží mimo čas. „Se slovem trpělivost je požít,“ řekl zenový mistr 

róši Suzuki, „protože naznačuje, že čekáme, až se něco zlepší, čekáme, 

až přijde něco 

dobrého. Mnohem přesnější slovo pro tuto kvalitu je „stálost“, schopnost 

být s tí, co je pravdivé, okamžik za okamžikem….“

Čtvrtou kvalitou je bezprostřednost. Duchovní zralost se projevuje 

v imanentním 

i v transcendentním. Usiluje o to, aby Boží světlo zářilo skrze každý čin. 

Změněné stavy, mimořádné zážitky mysli a velká otevření vědomí nejsou 

ceněna pro ně samotné, ale pouze do té míry, do jaké nás navracení 

do našeho lidství, aby inspirovaly naši moudrost a prohloubily naši 

schopnost soucitu.

V bezprostřední přítomnosti nám zralá spiritualita umožňuje jednat, mluvit 

a dotýkat se jeden druhého tak, aby to vyjadřovalo naše nejhlubší porozumění. 

Jsme více naživu a v přítomnosti.

Pátou kvalitou je vědomí posvátného, které je integrované a osobní. 

„Integrované“ v tom smyslu, že nevytváří oddělené škatulky v našem životě, nerozděluje to, co je posvátné, od toho, co není; „osobní“ pak v tom, že ctíme spiritualitu vlastníi slovy a činy. Integrovaná a osobní duchovní praxe 

zahrnuje naši práci, lásku, rodinu a tvořivost.

z knihy J. Kornfielda Cesta srdce. Úskalí a přísliby duchovního života 

vybrala a upravila dč